U Černého vola

Loretánské náměstí 1, Praha

U Černého vola, to je pivnice, ve které jako by se zastavil čas. Desítky let plynou a hospoda zůstává stále stejná: dlouhé, lokty ošoupané dubové stoly s lavicemi lákají k popovídání z očí do očí. Pořád tu je stará klasická dlažba a dřevěné stropy. A pořád se tu čepuje Velkopopovický Kozel (dvanáctka a tmavé pivo), jen k němu oproti předlistopadové době přibyl i ležák Pilsner Urquell.

Jedním ze současných výčepních v hospodě je Jiří Modřanský.

Hospoda sehrála důležitou roli i v událostech před Sametovou revolucí. Kula se tu „protistátní činnost“. Někdejší tajemník Václava Havla, hudební publicista Vladimír Hanzel vzpomíná, jak zde odevzdával své texty redaktorovi samizdatových Lidových novin Rudolfu Zemanovi. „Paradoxně nejvíce komunistům tehdy vadily rozhovory s umělci z polooficiálního světa, jako byl Michael Kocáb. Režimu se nelíbilo propojování disentu s šedou zónou,“ říká Hanzel.

Asi nejvíce je s hospodou U Černého vola spojen spisovatel, politický vězeň a disident Karel Pecka. „On měl svoji pohodlnou „okružní“ trasu, nikdy nešel do kopce. Bydlel nahoře v Nerudově ulici. Nejprve se stavil v pivnici U Kocoura dole v Nerudovce na Plzeň, pak se z Malostranského náměstí nechal vyvézt „malostranským výtahem“, neboli tramvají číslo 22 na Pohořelec. Odtud sešel kolem Památníku národního písemnictví k Volovi, kde si dal dvanáctku Kozla. Domů už to měl kousek a šel opět dolů,“ vzpomíná Vladimír Hanzel.

Bohumil Landergot, dlouholetý výčepní a provozovatel pivnice U černého vola na archivním snímku z poloviny osmdesátých let.

Po Sametové revoluci hrozilo, že pivnice zanikne, protože dům na Loretánském náměstí měl jít do malé privatizace. Místní štamgasti v čele s Karlem Peckou ale pivnici zachránili s tím, že její zisky budou využité pro potřeby sousední školy Jaroslava Ježka pro nevidomé. Podruhé pivnici hrozil zánik v roce 2011, kdy šel do důchodu dlouholetý provozní a výčepní Bohumil Landergot. Opět ale zaúřadoval spolek za záchranu pivnice a jejím novým nájemcem se stal Landergotův žák Martin Benda.

Dříve návštěvníkům dominovali místní štamgasti. Dnes je skladba hostů mnohem pestřejší. I proto, že se mnoho z nich odstěhovalo. „Chodí sem nejen lidé z okolí, ale i diplomati z Ministerstva zahraničí ČR, novináři nebo umělci,“ říká jeden ze štamgastů od stolu přímo naproti výčepu.