Lahvování piva dříve a dnes

Že nejlépe chutná čerstvě natočené pivo ze sudu nebo z tanku, v příjemné hospůdce při posezení s přáteli, ví každý milovník piva. Jsou ale situace, kdy právě natočený půllitr není po ruce a přijde čas na otevření lahvového piva. Skleněné pivní lahve byly dříve uměleckým dílem, dovolit si je mohly pouze ty nejbohatší vrstvy a každý pivovar vkládal do podoby lahve kus sebe. Později poznamenala podobu lahví jednoduchost a masová produkce. Všechny pivovary měly láhev stejnou, rozdílem byla nanejvýš barva, hnědá nebo zelená. V poslední době na podobě lahví stále častěji spolupracují pivovary s umělci a designéry a láhev se tak opět stává specifickým znakem každého piva. Přes takovouto „uměleckou“ pozornost nejsou pivní lahve výtvorem napořád. Například jen v Plzeňském Prazdroji je potřeba ročně nahradit přibližně 48 milionů lahví.

Kde se vzaly lahve a pivo v nich
Skleněné nádoby pro uchování tekutin jsou známé už od dob starověkého Egypta – tam však bylo jejich užití omezeno pouze na prostředí nejbohatších vrstev obyvatelstva. V období středověku a novověku se v daleko větší míře užívalo nádob kameninových. Skleněné lahve pro uchování piva se začínají objevovat v 16. století. Jejich užití je však stále výjimečné. Opravdový nástup skleněných obalů přichází až na přelomu 17. a 18. století a masivní rozšíření teprve s průmyslovou revolucí ještě cca o sto let později.

V Čechách je první zmínka o lahvování piva do skla z pivovaru U Křižovníků na Starém městě pražském (1841). V té době se však ve většině ostatních pivovarů nebo u obchodníků, kteří se zabývali prodejem lahvového piva, používaly kameninové lahve. Nejstarší láhev spojená s plzeňským Měšťanským pivovarem je kameninová. Jde o láhev s nápisem BURGERLICHES BRAUHAUS 1842 PILSEN / KARL KMINEK BIERGESCHAFT IN PILSEN. Láhev nelze přesněji datovat než do let 1842 – 1874.

Potřeba uchovávat pivo v lahvích vznikla jako následek malé žízně obyvatelstva. Každý, kdo pořádal někdy párty se sudem piva, ví, že největší problém nastává ve chvíli, kdy je v sudu zbytek piva a je potřeba ho uchovat pro pozdější příležitost. Proto se objevily lahve, lahvovací a stáčecí stroje, pomocí kterých bylo možné pivo stočit ze sudu a uchovat tak jeho lahodnou chuť. Kdo nechtěl běhat pro pivo se džbánkem, mohl si nechat od hostinského natočit pivo do lahví, odnést je do sklepa a vychutnat ho někdy později, třeba u příležitosti nedělního oběda.

Komu lahve patřily a jaký byl jejich oběh
Lahve na pivo se dělily na pivovarské a pivní. Zatímco lahve pivovarské byly v majetku pivovaru (tedy jako je tomu dnes), lahve pivní neměly přímou vazbu ke konkrétnímu pivovaru. Jejich majiteli byly soukromé osoby, firmy nebo spolky, které samy pivo nevyráběly. Jednalo se například o lahve hostinských, hoteliérů, kteří stáčeli pivo z pivovarů do svých lahví a dále je prodávali. Majiteli lahví byly i stáčírny nebo sklady, pro které bylo jednodušší a levnější dovézt pivo v sudu a pak jej teprve před prodejem stočit do lahví.

Objemy lahvového piva, ještě v první polovině 20. století zdaleka nepřesáhly prodej piva sudového. V praxi to vypadalo tak, že obchodník (např. majitel koloniálu nebo i hostinský v hospodě) odebral od pivovaru sud piva, koupil malou stáčečku a u firmy, která vyráběla lahve si nechal vyrobit s ohledem na počet svých zákazníků patřičné množství lahví. Buď levnějších bez nápisu nebo s nápisem, pokud na to měl či byl patřičně ješitný. Pivo v lahvích se prodávalo v obchodech stejně jako dnes, nebo u obchodníků specializovaných pouze na prodej lahvového piva a lahvovaly také samotné pivovary.

Lahve byly vratné od samého počátku. U drobného obchodníka to fungovalo prakticky jako dnes. Zákazník si poprvé koupit lahvové pivo, zaplatil zálohu na láhev. Když přišel podruhé, přinesl si láhev z domova čistou, umytou a nechal si do ní stočit nové pivo. Když se zákazník rozhodl, že nebudete dále kupovat lahvové pivo, a že si bude posílat pro pivo k obědu synka přes ulici do hostince, vrátil obchodníkovi čistou láhev a on vyplatil zpět zálohu.

Lahvová plzeň z Plzně
Stáčení piva do lahví zahájil Měšťanský pivovar v roce 1887. S ohledem na zvyšující se poptávku po lahvovém pivu byl v roce 1899 schválen projekt stáčírny piva do lahví a ještě téhož roku realizován, takže počátkem roku 1900 mohl být v lahvovně zahájen provoz. V meziválečném období zájem o lahvové pivo stoupal, takže objekt lahvovny byl rozšiřován a modernizován. Nové stáčírny byly postaveny v letech 1967, 1996 a 2006. První stáčírna vystačila pivovaru 68 let, druhá postačovala už jen 29 let, a další interval se zkrátil na 10 let, když v roce 2006 byla postavena nová stáčírna.

Pro přenášení piva se používaly dřevěné nosiče – jakési košíky, které vypadaly jako krabice na nářadí s madlem, co nosívali řemeslníci. Do nosiče se vešlo 8 – 12 lahví a prakticky od počátku existovaly také dřevěné bedny, de facto basy, ale ze dřeva. Na bedně býval zpravidla vypálený cejch pivovaru nebo stáčírny. Pro transport na větší vzdálenosti se lahve balily do slámy a rovnaly do uzavíratelných beden.

Podoba pivních lahví
Pro pivní láhve existoval do roku 1875 jediný známý objem z dolnorakouské sestavy dutých měr a tím byla „holba“. Holba představuje zhruba 0,7 litru. Rokem 1876, kdy byl od 1. ledna uveden 1 litr jako součást decimální metrické soustavy počala převažovat produkce lahví s obsahem 1,0 či 0,5 litru. Základním typem, ze kterého vycházely i ostatní tvarově svébytné lahve, byl cylindrický. Drtivá většina pivních lahví vyrobených od r. 1870 se může pyšnit právě takovým tělem. Další typ, rozšířený převážně na severní Moravě a ve východních Čechách disponuje protáhlým tělem a krátkým hrdlem. Mimo tyto dva obvyklé tvary se lze setkat ještě s tzv. porterovkami, a pak s raritami jako třeba láhev ve tvaru slzy nebo butylky.

Zvláštní kapitolou je označení lahví. Nejlevnější byly lahve bez označení. Velmi často se objevovaly v minulosti lahve s litým reliéfním nápisem, alternativně mohl být nápis leptaný, pískovaný, vybroušený, natištění nebo provizorně vyškrábaný. Dnes některé pivovary s nástupem nových lahví reliéfní nápis nebo značku opět začínají používat. Asi nejznámějším příkladem je nejnovější láhev piva Pilsner Urquell, na které je na zadní straně reliéf brány plzeňského pivovaru. Ať už byl nápis jakýkoliv, vždy měl odlišit jeden výrobek od druhého a případně nabídnout zákazníkům pocit exkluzivity. Teprve během poslední čtvrtiny 19. století se objevily papírové etikety.

Papírové etikety usnadnily oběh stejných typů lahví – především pivovarům s menším výstavem umožnily používat láhve z výkupu bez ohledu na to, kdo právě tyto vypustil do oběhu. Papírová etiketa umožňuje také snadnější změnu designu obalu. Etiketa má jednak funkci informativní, ale je i nedílnou součástí vnímání a prezentace značky.

Současný český pivní trh je nasycený jak množstvím piva, tak kvalitními produkty. Marketingoví specialisté a obchodníci dobře vědí, že „pouhá“ kvalita už dávno nestačí a volbu spotřebitele do značné míry ovlivňuje obal, v tomto případě právě láhev, etiketa atd. Řada českých pivovarů proto v posledních letech opět zavádí privátní lahve s originálním designem včetně reliéfních prvků, doprovázené inovacemi etiket i přepravek. Přitom nejde o záležitost pouze velkých pivovarů, k těmto změnám přistupují i někteří výrobci střední velikosti.

Pivní lahve na cestách
Standardní vratná pivní láhev se vydá na cestu k zákazníkovi cca 25krát. Poté se buď už rozbije, nebo bývá natolik poškozena, že je recyklována k výrobě nového skla. Ročně musí Plzeňský Prazdroj podle odhadů nahradit 48 milionů lahví. Celkový počet lahví používaných pivovary Plzeňského Prazdroje je 140 milionů. Většina z nich zůstává doma v Česku, jiné se vydávají za zákazníkem na dlouhou cestu do jedné z 50 zemí světa. Například na pivo Pilsner Urquell se používá dohromady 37 milionů lahví (třetinek i půllitrů).

Zdají se vám počty milionů lahví příliš abstraktní? Tak jinak – každý den se v Česku vypije bezmála 2 miliony lahví piva z portfolia Plzeňského Prazdroje. To znamená, že každou minutu je otevřeno v Česku přes 1 300 lahví piva Gambrinus, Velkopovický Kozel, Pilsner Urquell nebo Radegast.
Aby bylo možné takové množství piva stočit do lahví a navíc uspokojit i poptávku
ze zahraničí, zprovoznil Plzeňský Prazdroj v minulém roce novou stáčírnu. Její lahvovací linka má kapacitu 60 000 lahví za hodinu. Tzn. 103 km dlouhou řadu lahví z pivovaru v Plzni až k soše sv. Václava na pražském Václavském náměstí by linka vyrobila za 26 hodin.

Prameny:
Sbírky Pivovarského muzea v Plzni
Roháč, M.: Roháčův schematismus pivovarů a firemních pivovarských lahví Království českého, 2005.

Další informace:
Ing. Jiří Hána, Ph.D.
ředitel a historik Pivovarského muzea v Plzni
724 618 357, 377 224 955

Plzeň