Rozhovor s Drahomírou Mandíkovou: “Udržitelnost? To je o tom zamyslet se, které věci skutečně potřebuji.”

18.12.2019 Společnost

Udržitelnost v Plzeňském Prazdroji není jenom o strategiích a dlouhodobých plánech. Velmi důležitou roli hrají také jednotlivci. Dobrým příkladem je ředitelka firemních vztahů a komunikace, Drahomíra Mandíková. Do práce jezdí městskou hromadnou dopravou, do Bratislavy se vydává vlakem, balenou vodu v plastu u ní doma ani v její kanceláři nenajdete. Udržitelností se ve svém soukromém i pracovním životě zabývá již přes 15 let!

Jako ředitelka firemních vztahů a komunikace se již dlouhou dobu zabýváte udržitelným rozvojem a vytvářením strategie společenské odpovědnosti pro Plzeňský Prazdroj. Vzpomenete si, kdy jste se s pojmem udržitelnost setkala poprvé?

Velmi, velmi dávno. Když jsem začala pracovat pro Plzeňský Prazdroj, tak věci, na kterých jsme v té době pracovali, byly v souladu s tím, čemu dneska říkáme udržitelnost, ale ještě jsme tento termín nepoužívali. Postupně se začalo mluvit o charitě jako o první věci. Následně jsme se bavili o CSR, jako o konceptu firemní odpovědnosti – co všechno by společnost mohla v tomto odvětví dělat a především, jakým způsobem by firma měla dělat business. A asi před 15 lety jsem na Slovensku spoluzakládala a vedla Asociaci firemních dárců. V této chvíli už jsme se začali bavit o roli firmy jako takové na poli udržitelnosti.

Co pro Vás osobně tento pojem znamená a jak se projevuje ve Vašem pracovním či osobním životě?

Pro mě udržitelnost znamená bohatství, a to bohatství, které se vytváří pro budoucí generace. Bohatství vidím v tom, že zdroje, které tu máme k dispozici, umíme využívat a přitom je neničit. Když se na to podíváme z pohledu soukromého života, tak to znamená i finanční bohatství. Způsob, kterým dneska žijeme, se vyznačuje nejen obrovskou rychlostí, ale také obrovskou nadspotřebou. Všeho se kupuje příliš mnoho, od jídla přes spotřební zboží. Věci se vyrábí tak, aby se relativně rychle pokazily a člověk si musel koupit nové. Když si to porovnáme například s generací našich babiček, tak ty, když si koupily kvalitní dřevěný nábytek, tak ho měly na celý život a ještě se následně dědil z generace na generaci. Takže pro mě udržitelnost znamená podívat se na svoji spotřebu selským rozumem a zamyslet se, které věci skutečně potřebuji, co nemusím používat, co mohu omezit, co mohu používat jinak, co mi vydrží delší dobu atd. Současná situace na naší planetě je z environmentálního hlediska opravdu kritická a my proti tomu musíme něco dělat. Jsou to velmi důležité a významné věci, a přitom každý jednotlivec může i díky velmi malé změně ve svém chování tyto věci pozitivně ovlivnit.

V říjnu získal Plzeňský Prazdroj prestižní ocenění TOP Odpovědná firma roku. Klíčem k úspěchu v této oblasti je nejen promyšlená strategie, ale velkou roli určitě hrají i samotní zaměstnanci. Jak koncept udržitelného podnikání společnosti ovlivňuje jejich každodenní práci?

Myslím si, že je to viditelné, a bude v budoucnu stále více. Všech úspěchů, kterých jsme jako firma doposud dosáhli v rámci udržitelného rozvoje, týká se to třeba snižování energií, tak bylo dosáhnuto hlavně díky našim lidem. Nebyl to nikdo externí. Byli to naši zaměstnanci, kteří věděli, jaký přínos to pro firmu a životní prostředí bude představovat a jak velký to má smysl. A díky tomu jsme se dostali tam, kde jsme. Zaměstnanci jsou klíčem k úspěchu.

Myslíte si, že se zaměstnanci a firma mohou svým udržitelným jednáním vzájemně obohacovat?

Já si myslím, že když se udržitelný rozvoj jako téma a inspirace dostane mezi lidi, tak se budeme určitě navzájem inspirovat. Ta inspirace může být v hodně věcech. V kancelářích jsme například přešli od využívání balené vody ke kohoutkové – máme nejkvalitnější vodu v Evropě, tak proč bychom kupovali vodu balenou. To je nejen udržitelné, ale i ekonomické a navíc se nevytvářejí zbytečné plastové obaly. To souvisí i s tím, co dělám sama v osobním životě, a to je snaha využívat jen to, co doopravdy potřebuji. Jednou z věcí je doprava, protože dieselové auta významně zhoršují uhlíkovou stopu. I proto jsem začala používat auto pouze, když je to nevyhnutelné. Ale nebylo to rozhodnutí ze dne na den, ono se to postupně takto vykrystalizovalo. Ze začátku tohoto roku se mi několikrát stalo, že jsem jela na víkend do Bratislavy a stála jsem na dálnici asi sedm hodin, protože tam byla různá zúžení a dopravní nehody. A po čase jsem se sama sebe ptala, proč vlastně jedu autem, když mohu jet vlakem. Bude mi to trvat poloviční dobu, budu si moci odpočinout nebo ve vlaku pracovat. To byl první důvod. Dalším mým cílem bylo se více hýbat. Takže se v tom vlastně zkombinovalo mnoho pozitivních efektů. Nyní chodívám do práce často pěšky, nebo jezdím metrem. Pomáhá mi to i z pohledu zdravotního. A ten environmentální efekt je vlastně přirozenou součástí tohoto mého rozhodnutí.